Ruština

Azbuka	Česky		Azbuka	Česky		Azbuka	Česky
а	a		к	k		ч	č
б	b		л	l		ш	š
в	v		м	m		щ	šč (přesnějidlouhé měkké š)
г	g		н	n
д	d		о	o		ъ	mezi souhláskoua samohláskou (např. съезд) působí,že samohláska se čte tvrdě + j (sjezd)
е	e (měkčí předchozí souhlásky kromě ж, ц,ч, ш, щ), je (na začátku slova)		п	p
ё	jo (měkčí předchozí souhlásky kromě ж, ц,ч, ш, щ), jo (na začátku slova)		р	r		ы	y
ж	ž		с	s		ь	mezi souhláskoua samohláskou (např. льёт) působí,že samohláska se čte měkce + j (ľjot).Měkčí předchozí souhlásky kromě ж, ц,ч, ш, щ)
з	z		т	t
и	i (měkčí předchozí souhlásky kromě ж, ц,ч, ш, щ)		у	u		э	e (nikdy “je”)
й	j		ф	f
			х	ch		ю	ju (měkčí předchozí souhlásky kromě ж, ц,ч, ш, щ), ju (na začátku slova)
			ц	c		я	ja (měkčí předchozísouhlásky kromě ж, ц,ч, ш, щ), ja (na začátku slova)

 

Výslovnost

Ruština má tu vlastnost, že přízvuk může být na jakékoli slabice slova. Přízvučná slabika se pak vyslovuje velice důrazně, prodlouženě, a ostatní slabiky nevýrazně, až někdy v rychlé či nedbalé řeči zanikají. Dochází přitom zjednodušeně řečeno k těmto změnám: nepřízvučné O se mění v A, E, JA v I (nebo úzké E), a to před i za přízvučnou slabikou. Proto slyšíme malakó (psáno moloko), jizýk (psáno jazyk), tipló (psáno těpló), Baródina (Borodino). Je třeba to naposlouchat.

V tabulce vidíme u mnoha písmen poznámku, že měkčí předchozí samohlásku. Pro ruštinu je charakteristické, že dokáže změkčit skoro cokoli , vyjma C, Ž a Š. I když po nich následuje měkké I, vyslovuje se jako tvrdé. Č a ŠČ je naopak vždy měkké.

. . .

Nyní si projděme některá základní slovíčka:

(gramatická poznámka: přídavná jména jsou uváděna tradičním způsobem v mužském rodě, tj. končí -yj nebo pokud je na koncovce přízvuk, pak -ój. V ženském rodě je pak -aja, ve středním -oje.)

a – není české a, to je i. Ruské a znamená vylučovací ale (ja ně rússkij, a čech – nejsem Rus, ale Čech)

byť – sloveso být. V přítomném čase se nepoužívá (ja dóma – jsem doma). Někdy používá pro zdůraznění jesť (u něgó (čti: nivó) jesť ďévuška – má holku. Další možnost: jesť li žizň pósle smérti? – je život po smrti? Pozor: jesť znamená také jíst.

čem – než (bóľše čem druh – víc než přítel)

čto (čti što); kto – co; kdo. Čtó-to – něco, któ-to – někdo.

čtóby (vysl.: štóby) – aby

da, nět – ano, ne

dáže – dokonce

ďéňgi – peníze

drugój – jiný (pozor: druhý – vtorój)

dúmať – myslet (ja dúmaju, čto da – myslím, že ano)

éto, psáno (это) – to, toto; to je; je to? (éto oná – to je ona; éto vsjo – je to všechno?). V mužském rodu étot – tento, éta – tato.

god – rok (Nóvyj god – Nový rok; dva godá – dva roky; pjať let – pět let)
. . .

. . .
govoríť – mluvit

choróšij, chorošó – dobrý, dobře (slovo dóbryj se objevuje ve stálých spojeních: dóbryj děň – dobrý den)

choťéť – (ja chočú byť s tobój – chci být s tebou)

idtí, prijtí, pojtí – jít, přijít, jít (odejít): kudá ty iďóš? – kam jdeš; on užé prišól? – už přišel?; da, no srázu-že pošól – ano, ale hned zas šel; nu, togdá pošlí! – no, tak jdem!

iméť – mít. Toto sloveso se ovšem používá zřídka. Většinou se užívá vazba s U: u meňá nět ďéněg – nemám peníze; u něgó (čti: nivó) ďévuška – má holku.

jejo (vysl. jijó), jego (vysl.: jivó) – její, jeho

ješčó (výsl.: jiščó), еще – ještě

kak – jak (kak dělá – jak se máte; doslova jak záležitosti, věci)

kogdá – kdy (kogdá ty priďóš? – kdy příjdeš?). Togdá – tehdy (ja byl togda v Moskvé – byl jsem tehdy v Moskvě); tak (togdá ja idu k těbé – tak já jdu k tobě)

konéčno (vysl.: kaňéšna) – samozřejmě

kotóryj – který

moč (мочь) – moci (ja mogú, ty móžeš, on móžet)

nádo – je potřeba (nádo otdochnúť – je potřeba si odpočinout)

ničegó (vysl.: ničivó) – nic

nikogdá, vsegdá – nikdy, vždy

no – ale

nu – no, nu

núžno – je potřeba (skóľko núžno spať? – jak dlouho je třeba spát, jak dlouho musíme spát?; mně nužný ďéňgi – potřebuju peníze)

óbščij – společný

óčeň – velmi (óčeň mnógo – velmi mnoho)

odín, dva, tri, četýre, pjať, šesť, sem, vósem,ďévjať, ďésjať – 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10

pérvyj, vtorój, trétij, četvjórtyj, pjátyj, šestój, seďmój, vos´mój, děvjátyj, děsjatyj – první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý, osmý, devátý, desátý

ponimáť – rozumět (ja ně ponimáju – nerozumím). Poňátno – jasně.

potomú – proto (potomú čto – protože)

rabótať – pracovat (rabóta – práce; ja idú na rabótu – jdu do práce)

rebjónok – dítě. Množné číslo rebjáta, které může se může používat i vůči ne-dětem, asi jako brněnské děcka.

sámyj – zatímco sam znamená sám (sam Pútin – sám Putin) – ve významu samotný se ovšem používá odín – sámyj používáme při stupňování přídavých jmen: sámyj bogátyj čelovék – nejbohatší člověk.

sčitáť – počítat (sčitáť do týsjači – počítat do tisíce); pokládat za (on sčitál sebjá sverchčelovékom – pokládal se za nadčlověka)

segódňa (vysl.: sivódňa), včerá, závtra – dnes, včera, zítra.

sejčás (výslovnost: sičás) – teď; hned

smotréť – dívat se (posmotrí – podívej se)

stať – stát se (on stal minístrom – stal se ministrem); začít (on stal piť – začal pít)

stojáť – stát (ja stojú na krajú – stojím na kraji; vodá stojít vysokó – voda stojí vysoko); stát, o penězích: skóľko éto stójit – kolik to stojí; stát ve významu vyplatit se: stójit li pokupáť mašínu? – stojí to za to kupovat auto?

straná – země (náša straná – Rossíja – naše země je Rusko). Pozor!: české strana je storoná. Strana politická je pártija.

takoj – takový (kakój – jaký). Kakój-to znamená nějaký, kakój-nibúď – jakýkoli.

tóže – také

užé – už

ves´ (весь) – celý, všechen (ves´ mir – celý svět). Vsja – celá, všechna. Vsjo – všechno. Vsjo-taki – přece (jen): I vsjo-taki oná vértitsja! – a přece se točí!

voobščé – vůbec

voprós – otázka. Sprášivať – ptát se.

vot, von – vot poukazuje na něco blízkého, von vzdáleného, ale do češtiny se obě slova musí překládat opisem: Vot zděs´ – tadyhle; von tam – támhle.

vozmóžno – éto vozmóžno – to je možné. Éto něvozmóžno – to není možné. Podobné slovo je móžno (skóľko móžno zarabótať? – kolik lze vydělat?)

vrémja – čas (čas znamená hodina a používá se v: kotóryj čas – kolik je hodin)

zděs´, tut – tady, zde